Neorealismus představuje umělecký a kulturní proud, který vznikl v Itálii po druhé světové válce. Vychází z potřeby společnosti vyrovnat se s poválečným traumatem a rychlými změnami. Hlavním cílem neorealismu je co nejvěrněji vystihnout každodenní život obyčejných lidí a upozornit na palčivé sociální otázky, například chudobu, nezaměstnanost nebo složité rodinné situace.

• používání neprofesionálních herců nebo méně známých tváří,
• natáčení v reálném prostředí místo ateliérů,
• hrdinové jsou lidé z nižších společenských vrstev,
• autentické zachycení reality bez příkras,
• otevírání otázek spravedlnosti a přehlížených témat.

Italský neorealismus získal mezinárodní uznání díky filmům jako „Ossessione“, „Děti ulice“ nebo legendární „Řím, otevřené město“. Tyto filmy inspirovaly mnoho autorů nejen v Evropě, ale i po celém světě.

Vliv neorealismu přesáhl hranice kinematografie a ovlivnil i literaturu a výtvarné umění. Podpořil nové způsoby vyjadřování zaměřené na skutečný život běžných lidí.

Neorealismus v mezinárodních vztazích a politologii

Neorealismus představuje jednu z klíčových teorií, které se zabývají mezinárodními vztahy. Jeho hlavním tématem je chování států v prostředí bez jednotného světového vedení. Tento přístup vychází z předpokladu, že globální uspořádání je anarchické, což znamená absenci vyšší autority nad jednotlivými státy. V takovém nastavení upřednostňují státy ochranu vlastní bezpečnosti a přežití. Hlavní motivací pro ně bývá zachování suverenity i posilování vlivu, což zároveň způsobuje, že hrozba konfliktů nikdy úplně nezmizí.

Podle neorealistů je zásadní právě samotná struktura mezinárodního systému, která výrazně formuje rozhodování států. Za klíčový faktor považují moc – čím větší sílu má konkrétní stát, tím snáz prosazuje své zájmy nebo brání svou bezpečnost. Kenneth Waltz, výrazná osobnost tohoto směru, zdůrazňoval roli systému jako určujícího prvku. Státy podle něj jednají racionálně a jejich kroky jsou odpovědí na tlak anarchického prostředí.

• státy jednají s cílem chránit vlastní bezpečnost,
• moc je hlavním nástrojem prosazování zájmů,
• důraz na racionální rozhodování v anarchickém systému,
• systémová struktura určuje chování aktérů,
• rovnováha sil je výsledkem soupeření o bezpečí.

Zastánci této teorie také často nevěří v možnost dlouhodobé spolupráce mezi státy. Dohody a aliance jsou obvykle krátkodobé a zaměřené na okamžitý užitek. Protože není možné přesně odhadnout budoucí úmysly ostatních aktérů, převládá opatrnost a snaha být vždy připraven na nenadálé situace. Mocenskou rovnováhu vnímají jako přirozený důsledek vzájemného soupeření o vlastní bezpečí.

Neorealismus nabízí užitečné vysvětlení pro vznik vojenských spojenectví či zbrojních závodů mezi státy. Pomáhá také pochopit proměny silových poměrů mezi velmocemi – například období hegemonie Spojených států po roce 1991 nebo výměnu bipolárního a multipolárního řádu ve světové politice. Díky důrazu na měřitelnou moc a strategické uvažování umožňuje tento směr lépe rozebrat jak historické události, tak současné konflikty mezi státy.

Neorealismus versus klasický realismus: hlavní rozdíly

Neorealismus a klasický realismus představují dva odlišné přístupy k analýze mezinárodních vztahů, které se zásadně liší jak v teoretických základech, tak ve výkladu motivací státního jednání.

• neorealisté, například Kenneth Waltz, kladou důraz na strukturu mezinárodního systému,
• hlavním faktorem je pro ně anarchie a absence vyšší autority,
• státy se soustředí na vlastní bezpečnost a přežití v reakci na vnější podmínky,
• cílem je minimalizovat hrozby vyplývající z nejistoty,
• neorealismus analyzuje objektivní charakteristiky, například rozložení moci mezi velmocemi.

• klasický realismus spatřuje kořeny soupeření v lidské povaze,
• osobnosti jako Hans Morgenthau zdůrazňují vliv individuálních ambicí politiků,
• psychologické motivace a vlastnosti vůdců často převažují nad systémovými faktory,
• moc je vnímána jako přirozená hybná síla lidí i společenství,
• klasičtí realisté věnují pozornost subjektivním rysům a konkrétním rozhodnutím jednotlivců.

Zatímco neorealismus se zaměřuje na dynamiku celého systému a hledá opakující se vzorce chování, klasický realismus analyzuje specifické případy a osobnosti, přičemž klade důraz na detailní zkoumání jednotlivých rozhodnutí.

• neorealismus vyzdvihuje omezení daná strukturou systému,
• klasický realismus staví do popředí roli jednotlivců a jejich charakterové rysy,
• rozdíl spočívá ve volbě analytického rámce a v pohledu na otázku přežití versus moc jako lidský fenomén,
• tyto teorie vedou k odlišným pohledům na příčiny války a šance stability,
• každý směr ovlivnil pochopení konfliktu i spolupráce na globální úrovni.

Struktura mezinárodního systému a anarchie podle neorealismu

V neorealistickém pohledu na mezinárodní systém stojí v popředí dva základní prvky. Prvním jsou státy, které zde vystupují jako klíčoví a rozumně jednající aktéři. Druhým je samotné uspořádání systému, které formuje chování států bez ohledu na jejich vnitřní charakteristiky. Neorealisté tento rámec označují za anarchický – tedy bez existence vyšší autority, která by mohla státy řídit nebo rozhodovat o jejich chování. V takovém prostředí si každý stát musí zajistit vlastní bezpečnost i suverenitu.

Kenneth Waltz vymezuje tři zásadní složky této struktury:

• princip organizace,
• funkční shoda,
• rozložení moci neboli polarita.

Princip organizace odlišuje anarchii od hierarchie, funkční shoda znamená, že všechny státy plní podobné úkoly, a polarita označuje, zda je svět unipolární, bipolární či multipolární. V absenci centrální autority mají všechny země společný hlavní zájem: přežití a udržení své celistvosti.

Z pohledu neorealismu jsou státy obdobnými jednotkami s racionálním přístupem k rozhodování. Jejich volby ovlivňuje především tlak okolního systému, nikoli odlišnosti ve vnitropolitickém uspořádání nebo kulturních tradicích. Anarchické prostředí často nahrazuje spolupráci soupeřením o moc nebo snahou zachovat rovnováhu sil.

• vznik vojenských aliancí,
• závody ve zbrojení,
• nedostatek nadstátní ochrany,
• důraz na posilování bezpečnosti,
• atmosféra nejistoty a upřednostnění obranných kapacit.

Zajímavé je také přesvědčení neorealistů, že proměny struktury – například přechod od dvoupólového světa k vícepólovému – zásadně ovlivňují míru stability i pravděpodobnost konfliktů v mezinárodním systému. Výzkumy naznačují, že bipolární uspořádání bývá stabilnější než multipolární; menší počet mocenských center totiž znamená nižší riziko nepředvídatelných střetnutí.

Neorealismus tak nahlíží na mezinárodní systém jako na objektivně daný rámec permanentní anarchie, v jehož mezích se odehrává veškeré jednání států i limity jejich možností.

Moc, přežití a bezpečnostní zájmy států v neorealistické teorii

V neorealistické perspektivě je moc zásadním faktorem, který určuje postavení států i způsob jejich jednání v rámci mezinárodního uspořádání. Státy se zde prezentují jako rozumní aktéři, pro něž je nejvyšší prioritou zachování existence a zajištění vlastní bezpečnosti. Tento přístup vychází z předpokladu, že svět funguje na základě anarchie – chybí mu tedy ústřední autorita. Suverenita znamená nejen samostatnost vůči ostatním, ale také povinnost postarat se o svou ochranu před možnými hrozbami.

V tomto pojetí mají otázky bezpečnosti vždy navrch před ostatními zájmy. Ať už jde o hospodářský růst nebo prosazování určité ideologie, tyto cíle ustupují do pozadí ve chvíli, kdy je ohrožena stabilita a bezpečí státu. Pojem moci zde však nespočívá pouze ve vojenských prostředcích jako počet vojáků či jaderné hlavice; zahrnuje také technologickou úroveň, ekonomické možnosti nebo kulturní prestiž dané země. Právě kombinace těchto aspektů odlišuje globální hráče typu USA a Číny od menších států, například Norska nebo Singapuru – zatímco Spojené státy každoročně investují do obrany stovky miliard dolarů, norský rozpočet na armádu dosahuje jen zlomku této částky.

• moc státu zahrnuje vojenské prostředky,
• technologickou úroveň,
• ekonomické možnosti,
• kulturní prestiž dané země,
• celkovou schopnost ovlivňovat světové dění.

Neorealismus dále vysvětluje chování států snahou o snižování rizik prostřednictvím posilování vlastních kapacit i navazováním spojenectví. Když některý stát zaznamená nárůst vojenského vlivu souseda – například v případě ruské expanze v postsovětském prostoru – reaguje zvýšením svých obranných sil nebo vstupem do aliancí typu NATO. Hlavním smyslem těchto kroků je ochránit vlastní územní celistvost a přežití.

Ačkoli na mezinárodní scéně působí i nestátní subjekty jako teroristické organizace či globální firmy, podle neorealistického pohledu mají jen omezený dopad na rovnováhu sil; klíčová role nadále zůstává u jednotlivých států a jejich suverenity. Dlouhodobé studie opakovaně ukazují podobné vzorce: státy bedlivě sledují proměny moci ve světovém dění a upravují své kroky tak, aby minimalizovaly potenciální ohrožení.

Jasná ilustrace tohoto přístupu se nabízí jak během studené války, tak i dnes při soupeření mezi Spojenými státy a Čínou: obě velmoci masivně investují do inovací v armádních technologiích právě proto, aby si uchovaly strategickou převahu nad konkurenty. Neorealistická teorie nám tak umožňuje pochopit motivaci většiny států soustředit své zahraničněpolitické úsilí primárně na otázku bezpečnosti bez ohledu na to, jakými hodnotami či systémem uvnitř disponují.

Mocenská rovnováha, balancování a bezpečnostní dilema

V neorealistickém pojetí představuje mocenská rovnováha situaci, kdy žádný stát zcela nedominuje a celý mezinárodní systém tak zůstává stabilní. Státy o tuto křehkou rovnováhu usilují různými způsoby – například navazováním spojenectví nebo posilováním vlastního vojenského potenciálu. Těmito kroky reagují na změny sil ostatních aktérů a snaží se zabránit tomu, aby někdo získal příliš velký vliv.

Vyvažování je přirozenou reakcí států na anarchické prostředí globální politiky. Když některý ze států například zvýší počet vojáků nebo investuje do nových obranných technologií, ostatní to často začnou vnímat jako možnou hrozbu. To pak vede k tzv. bezpečnostnímu dilematu: opatření jedné země vyvolávají podezíravost u dalších, které následně přijímají vlastní protiopatření.

Tato logika může snadno spustit závody ve zbrojení. Každý pokus zajistit si větší bezpečí obvykle podnítí reakci konkurentů, kteří nechtějí zaostat. Z pohledu neorealistické teorie dokonce i čistě defenzivní opatření mohou být interpretována jako příprava na možný útok.

• zvýšení počtu vojáků,
• investice do nových obranných technologií,
• vznik vojenských aliancí,
• kolektivní vyvažování sil,
• reakce na inovace soupeře.

Studená válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem je typickou ukázkou tohoto principu v praxi. Oba rivalové pravidelně odpovídali na armádní inovace soupeře dalším posilováním vlastních ozbrojených sil – ať už šlo o nové technologie, nebo vznik aliancí jako NATO či Varšavská smlouva, které měly sloužit kolektivnímu vyvažování moci.

Kenneth Waltz ve svých analýzách poukazuje na to, že v anarchickém světovém řádu mají státy tendenci klást větší důraz na vlastní bezpečnost než na spolupráci s jinými. Právě proto často dochází ke spirále závodění ve zbrojení – kroky jednoho hráče spouštějí další sérii opatření u jeho protivníků.

Období unipolarity, kdy svět dominuje jediný hegemon, znamená pro rovnováhu sil největší narušení. Po roce 1991 se USA dostaly do pozice jasného lídra globální politiky. Přesto mnozí neorealisté upozorňují, že dlouhodobé držení výsadního postavení zpravidla motivuje ostatní státy k hledání způsobů, jak síly opět vyrovnat.

Výzkumy jednoznačně ukazují: pokud mezi hlavními hráči chybí dostatečná vyváženost sil, roste riziko konfliktu i napětí v celém mezinárodním systému.

Role státní suverenity, institucí a ne-státních aktérů v neorealistické analýze

V rámci neorealistické teorie je státní suverenita považována za klíčový prvek. Státy jsou hlavními aktéry na mezinárodní scéně a jejich nezávislost jim umožňuje samostatně určovat směr domácí i zahraniční politiky. Nikdo nemá právo zasahovat do jejich rozhodnutí shora. Snaha chránit vlastní suverenitu je podle neorealistického pohledu jedním z hlavních důvodů státního jednání v prostředí bez centrální autority.

Mezinárodní instituce, jako je OSN nebo Světová obchodní organizace, jsou v této teorii vnímány především jako nástroje na prosazování zájmů jednotlivých států. Význam těchto institucí závisí na postoji nejmocnějších zemí světa – pokud velké mocnosti danou instituci podporují, její váha roste, bez jejich podpory rychle ztrácí na důležitosti. Pravidla mezinárodního práva sice upravují vztahy mezi státy, ale jsou účinná pouze tehdy, pokud je jednotlivé vlády skutečně respektují.

• vedle států působí také různé mezinárodní organizace,
• na scéně jsou i nevládní skupiny jako Amnesty International nebo Červený kříž,
• neorealismus uznává jejich roli pouze okrajově.

Tyto subjekty postrádají vlastní zdroje moci i plnohodnotnou suverenitu. Pokud někdy získávají prostor pro působení, je to většinou proto, že to vyhovuje některým státům nebo jejich aktivitám přejí samotné mocnosti.

Dlouhodobé výzkumy potvrzují, že zásadní proměny v globálním systému vycházejí především ze vztahů mezi suverénními státy a z rozložení síly mezi nimi. Instituce i nestátní aktéři mají spíše doplňkovou úlohu a nejsou těmi, kdo určují pravidla hry nebo mění rovnováhu sil ve světě. Pro neorealisty zůstává stát rozhodujícím subjektem při využívání síly i dosahování strategických cílů.

Neorealismus a nové bezpečnostní hrozby: terorismus a globalizace

Neorealismus v oblasti mezinárodních vztahů se soustředí na nové typy bezpečnostních výzev, mezi které patří například terorismus nebo důsledky globalizace. Tyto fenomény analyzuje prostřednictvím pojmů jako mocenské dilema a bezpečnostní dilema. Podle Johna Mearsheimera či Stephena van Evera lze teroristické činy chápat jako produkt struktury anarchického mezinárodního systému. Nejistota nutí jak státy, tak různé nestátní skupiny hledat způsoby, jak zvýšit vlastní bezpečí. Podobně vznikají i etnické konflikty – objevují se tam, kde selhává monopol moci a místní komunity mají pocit ohrožení.

Proces globalizace zásadně mění tradiční chápání státní suverenity a schopnosti ovládat otázky bezpečnosti. Neorealisté upozorňují, že globalizace snižuje možnost států zajistit své zájmy pouze vlastními silami, zároveň usnadňuje šíření různých rizik přes národní hranice. Moderní technologie umožňují teroristickým sítím překonávat geografická omezení – útoky z 11. září 2001 ukázaly limity klasických vojenských postupů proti asymetrickým hrozbám.

Přestože se mezinárodní prostředí mění, neorealismus stále považuje státy za klíčové hráče světové politiky. Rozhodování o použití síly nebo nastavení pravidel spolupráce v boji proti teroru či při zvládání globálních krizí zůstává primárně v rukou vlád jednotlivých zemí. Nové formy hrozeb si však žádají odlišné přístupy: pouhá vojenská opatření nestačí, zásadní roli hraje prevence, sdílení informací i diplomatický tlak.

• terorismus představuje asymetrickou hrozbu,
• globalizace komplikuje kontrolu hranic a šíření rizik,
• technologie posilují možnosti nestátních aktérů,
• státy zůstávají hlavními aktéry rozhodování,
• prevence a spolupráce jsou klíčové pro efektivní bezpečnostní politiku.

Ani v éře globalizace neztrácí mocenské dilema svůj význam. Když některý stát posílí ochranu před terorismem, ostatní to mohou vykládat jako potenciální ohrožení svých zájmů nebo autonomie. Z toho pramení nejen napětí mezi jednotlivými zeměmi, ale často také uvnitř samotných států – například ve vztazích mezi centrálním vedením a regionálními komunitami (typickým příkladem může být kurdská otázka v Turecku nebo etnické střety na území bývalé Jugoslávie).

Empirické výzkumy ukazují, že neorealismus dokáže objasnit nárůst terorismu po skončení bipolárního rozdělení světa a také rostoucí vliv nestátních účastníků během globalizačních změn. Přesto této teorii vytýkají někteří odborníci nedostatečný důraz na transnacionální sítě či kulturně specifické motivace lidí mimo institucionální rámec státu.

Kritika neorealismu a teoretické výzvy v 21. století

Neorealismus ve 21. století čelí nejen ostré kritice, ale i řadě nových teoretických výzev. Odborníci často upozorňují, že tento směr zanedbává vnitřní uspořádání států a redukuje jejich motivace pouze na reakce vůči anarchii mezinárodního systému. Do popředí se však dostávají také faktory jako domácí politické zřízení, ekonomická situace nebo kulturní specifika jednotlivých zemí, které zásadně ovlivňují jejich zahraničněpolitická rozhodnutí.

Slabiny neorealistického přístupu se výrazně projevily zejména po skončení studené války. Teorie totiž nebyla schopna předvídat rozpad SSSR ani vzestup lokálních konfliktů v nově vzniklém multipolárním prostředí. Kromě toho hrají stále větší roli tzv. subsystémové proměnné – například etnické napětí či působení elit uvnitř států – které dokážou podstatně změnit chování státních aktérů na mezinárodní scéně.

Dynamiku současného světa navíc zásadně proměňuje globalizace a rostoucí význam nestátních subjektů. Tradiční zaměření neorealismu výhradně na státy tak začíná být nedostačující; teroristické skupiny, migrační toky nebo vlivné nadnárodní společnosti rozostřují hranice suverenity a přeformulovávají bezpečnostní otázky.

• domácí politické zřízení,
• ekonomická situace,
• kulturní specifika jednotlivých zemí,
• etnické napětí,
• působení elit uvnitř států.

Někteří představitelé neorealismu proto postupně začleňují do svých analýz nové aspekty a více se zaměřují na institucionální rámec či vztahy mezi státy a nestátními aktéry. Přesto zůstává otevřené, zda lze teorii adaptovat natolik, aby úspěšně zvládala komplexitu současných problémů. Řada badatelů proto volá po propojení systémového pohledu s hlubším pochopením vnitrostátních procesů i společenského kontextu.

Tato debata zároveň vytváří prostor pro alternativní teoretické přístupy jako konstruktivismus nebo liberalismus, které hledají přesvědčivější vysvětlení aktuálních bezpečnostních hrozeb a měnící se povahy globální politiky po roce 2000. Výsledky některých studií ukazují, že zapojení subsystémových faktorů zpřesňuje predikce a lépe vystihuje složitost dnešního světa než tradiční strukturální rámec neorealistické školy.

Neorealismus a jeho význam v současné společnosti

Neorealismus dnes zásadně ovlivňuje nejen oblast kultury, ale také běžná politická rozhodnutí. Jeho principy se promítají do práce ministerstev zahraničí a obrany v řadě států po celém světě. Země často balancují mezi snahou zachovat si nezávislost a touhou posílit svůj vliv prostřednictvím spolupráce s ostatními. Právě napětí mezi těmito dvěma přístupy výrazně komplikuje formování bezpečnostních strategií i zahraniční politiky.

Tento směr myšlení zároveň reflektuje potřebu států rychle reagovat na proměnlivé podmínky ve světě. Příkladem může být Německo, které od roku 1990 až do roku 2022 upřednostňovalo rozšiřování svého vlivu před důrazem na absolutní samostatnost – což umožnila tehdejší stabilní bezpečnostní situace. Tento konkrétní případ dobře ilustruje, jak neorealistické úvahy vstupují do státních rozhodovacích procesů.

Neorealismus navíc poskytuje cenný nástroj pro analýzu reakcí států na nové hrozby, jako je terorismus nebo dopady globalizace. Přestože tyto výzvy mění tradiční chápání moci či suverenity, otázka ochrany a existence zůstává vždy středobodem zájmu.

• ovlivňuje rozhodování v kultuře i politice,
• formuje bezpečnostní strategie států,
• umožňuje rychlou reakci na globální změny,
• analyzuje reakce na nové hrozby,
• poskytuje rámec pro pochopení spolupráce a aliancí.

V kulturním prostoru inspiruje tento směr umělce k věrnému zobrazení společenských problémů a podporuje kritický pohled na nerovnosti ve společnosti. V mezinárodních vztazích pak nabízí užitečný rámec pro pochopení situací, kdy státy musí skloubit své vlastní zájmy s potřebou navazovat spolupráci nebo budovat aliance.

Že je neorealismus aktuální i dnes, ukazují reakce zemí na ozbrojené konflikty či jejich účast v mezinárodní diplomacii. Výsledky výzkumů potvrzují, že logika přežití spolu s udržením rovnováhy sil stále určuje postupy států; současně se však nebojí sáhnout po diplomatických prostředcích tam, kde jim to umožňuje posilovat svůj vliv bez ohrožení vlastní autonomie.

Díky tomu představuje neorealismus klíčový základ pro porozumění společenským proměnám i dění v globální politice a pomáhá objasnit motivace hlavních hráčů i dynamiku moci v dnešním světě.